Zastavení dovozu by znamenalo náklady pro průmysl a spotřebitele, ale chytré plánování by mohlo tuto zátěž zvládnout.
Evropská unie usiluje o zpřísnění sankcí tím, že zastaví nákupy ruské ropy. Dosáhnout v této věci konsenzu – nezbytného pro společný postup EU – nebylo snadné. Ale nyní, když Německo stáhlo svůj dřívější odpor, se vyhlídky na účinnější omezení zlepšily.
Pozice Německa je klíčová – vzhledem k jeho vlivu v EU, velikosti jeho ekonomiky a neúměrně velké závislosti na ruské energii. Jeho změna názoru na ropu je vítaná, ale jeho úsilí může a mělo by jít dál. Zejména potřebuje plán na zastavení dovozu ruského plynu.
Německo donedávna nakupovalo přibližně 55 % zemního plynu z Ruska. Od doby, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, snížilo tento podíl na 35 %. Němečtí představitelé nyní říkají, že připravují plány pro případ, že by Putin sám zavedl zákaz vývozu plynu, jak to učinil vůči Polsku a Bulharsku, což bylo považováno za varování Berlínu. Německo by mělo tyto plány urychlit – a bez ohledu na Putinovy kalkulace podle nich co nejdříve jednat. Navzdory tomu, co říkají skeptici, je reálné zastavit německý dovoz ruského plynu ještě letos.
Ačkoli to není snadné a taková náhlá změna by znamenala náklady, chytré plánování by tuto zátěž učinilo únosnou. Jeden respektovaný německý think tank vysvětlil, co by bylo zapotřebí.
Nejprve by Německo muselo dovážet plyn odjinud. To je obtížnější než odklon od ruské ropy a uhlí, protože plyn vyžaduje větší infrastrukturu – a Německo bohužel strávilo roky budováním plynovodů podle generálního plánu Kremlu. I tak lze dodávky potrubím z Norska zvýšit. Terminály LNG na jiných místech severního pobřeží Evropy mají volnou kapacitu, což umožňuje dodávat plyn od jiných dodavatelů a rozvádět jej po stávající síti. Výstavba nových pevných terminálů by neměla smysl, protože trvá příliš dlouho a poptávka po zemním plynu musí po skončení této krize klesnout. Další dočasnou kapacitu však lze zvýšit pronájmem plovoucích zásobníků a jednotek pro opětovné zplyňování.
Podle konzervativních odhadů by tyto kroky mohly rychle nahradit zhruba polovinu plynu, který se stále dováží z Ruska. Při optimističtějších (ale ne nepravděpodobných) předpokladech by mohly nahradit všechen.
Dále by se zbývající případný rozdíl mohl překlenout omezením poptávky. Vyšší ceny energií již přiměly průmysl a spotřebitele k úsporám – ale je zde prostor pro další kroky. Více Němců může například izolovat své domy a instalovat tepelná čerpadla, zatímco mnoho průmyslových spotřebitelů má prostor pro přechod na alternativní zdroje energie, včetně elektřiny a/nebo obnovitelných zdrojů. (Všimněte si, že nic z toho není podmíněno zrušením nerozumného rozhodnutí o postupném ukončení jaderné energetiky, což je v krátkodobém horizontu obtížné).
Podstatné je, že Německo může do konce tohoto roku najít způsob, jak se obejít bez ruského plynu. Jistě, takové změny budou jistě rušivé a ať už dobrovolné, nebo vynucené Moskvou, budou znamenat ekonomické náklady. Jiná studie odhaduje, že okamžité zastavení všech ruských dodávek energie by sice bylo zvládnutelné, ale snížilo by německou hrubou domácí produkci o 0,5 až 3 %. Tyto náklady by mohly být částečně kompenzovány fiskální podporou. Hlavní však je, že odhodlaná a koordinovaná snaha o usměrnění přesunu by mohla způsobit menší škody.
Německý průmysl pochopitelně zaujal pesimističtější postoj. Ale při existenci vůle by mělo být napětí v krátkodobém horizontu snesitelné a v dlouhodobém horizontu více než odměnitelné. Vedoucí představitelé Německa by měli moudře převzít iniciativu – zvýšit tlak na Rusko a zároveň zmírnit škody, kterým by jejich země mohla nakonec bez ohledu na to čelit.
