Euro by se mělo více rozvíjet jako bezpečná měna pro období napětí na trzích.
Ještě před pár lety by jakákoli zmínka o ohrožení dominantní role amerického dolaru jako globální rezervní měny vyvolala posměch. Dnes už to není téma pro okrajové debaty, ale součást seriózní diskuse mezi investory, akademiky i vládními činiteli. Nejnovějším varovným signálem se stalo snížení ratingu USA agenturou Moody’s, které následovalo po podobných krocích agentur S&P a Fitch. Tentokrát však finanční trhy zareagovaly jinak: dolar a americké dluhopisy již neplní svoji tradiční roli bezpečného přístavu.
Vysvětlení je prosté. Politika prezidenta Donalda Trumpa, včetně hrozeb zavádění cel, vysokého fiskálního deficitu a nevyzpytatelnosti v klíčových jednáních, vytváří atmosféru, v níž se důvěra v americká aktiva ztrácí. Výnosy z 30letých státních dluhopisů se po posledním snížení ratingu opět vyšplhaly nad 5 %, a to navzdory mírnému oživení způsobenému spekulacemi o budoucím vyjednávání s EU.
Evropa má šanci, ale není připravena
Tato nová realita skýtá příležitost pro euro, které by teoreticky mohlo převzít část mezinárodních funkcí dolaru. Ale jak upozorňují akademici Jens van ‚t Klooster a Steffen Murau, Evropa není na tuto roli dostatečně připravena. Ve svém výzkumu poukazují na překvapivě nízký vliv eura v oblasti globálního obchodu a plateb – což je zarážející vzhledem k ekonomické síle EU.
Příkladem je absurdní realita, že EU platí 80 % svých dovozů energie v dolarech, přestože pouze malý zlomek této energie pochází z USA. Podle autorů by Evropa měla systematicky prosazovat fakturaci v eurech, a to například v dohodách o obchodu s technologiemi nebo čistou energií. Tím by se euro postupně etablovalo jako alternativní globální měna.
Strukturální překážky a absence politické vůle
Cesta k větší roli eura ale není jednoduchá. Problémem je nedostatek obchodovatelných a bezpečných aktiv denominovaných v eurech, což je základní předpoklad pro každou globální rezervní měnu. Zatímco německé dluhopisy plní tuto funkci jen částečně, dluhopisy jiných zemí eurozóny, jako jsou Francie nebo Itálie, nesplňují požadovanou míru bezpečnosti.
Jednou z možných cest by mohlo být vytvoření společného trhu s eurovými dluhopisy, který by sdružoval rizika napříč členskými státy. Ale tento plán naráží na hluboké rozpory v rámci Unie. Německo je tradičně skeptické k dalším formám společného zadlužování, neboť se obává, že by to zvýšilo jeho náklady a zároveň umožnilo méně stabilním státům těžit z jeho kreditního statusu.
Navíc chybí jednotná fiskální politika, což brání efektivnímu řízení takového trhu. Diskuse o tom, kdo by měl řídit a jak využívat výnosy z takto vydaných dluhopisů, by se nepochybně staly dalším jablkem sváru mezi členskými státy.
Přechod od pasivity k aktivní strategii
Van ‚t Klooster a Murau tvrdí, že pokud chce Evropa vytvořit rezervní měnu, musí se zbavit pasivity. Namísto spoléhání na tržní síly by měla EU a její instituce aktivně podporovat používání eura mimo evropské hranice. Navrhují například rozšíření swapových linek v krizových obdobích nebo začlenění eura do klíčových obchodních a infrastrukturních projektů.
Klíčové je však podle nich změnit přístup: místo obrany před dominancí dolaru by měla Evropa usilovat o vlastní globální měnový vliv. Cesta to bude dlouhá a plná překážek, ale potenciální přínosy – politické, ekonomické i strategické – jsou obrovské.
