Vysoké ceny se ve Spojených státech staly nejen ekonomickým, ale také politickým problémem. Přetrvávající inflace zhoršuje náladu domácností, tlačí vzhůru úrokové sazby a komplikuje situaci na dluhopisovém trhu. Přesto americká fiskální politika podle současného nastavení ekonomiku dál podporuje prostřednictvím nižších daní a vysokých vládních výdajů.

Právě tento rozpor se stává jedním z hlavních problémů americké ekonomiky. Zatímco Federální rezervní systém se snaží dostat inflaci zpět k 2% cíli, fiskální politika současně zvyšuje poptávku a podporuje ekonomickou aktivitu.

Investoři na dluhopisovém trhu na tento vývoj reagují požadavkem na vyšší výnos. Pokud očekávají, že inflace zůstane zvýšená delší dobu, chtějí vyšší kompenzaci za riziko, že jejich budoucí výnosy budou růstem cen znehodnoceny.

Výsledkem jsou vyšší výnosy amerických státních dluhopisů, které se následně přelévají do celé ekonomiky. Dražší jsou hypotéky, spotřebitelské úvěry i financování firem. Pokud se rozpočtová a měnová politika nezačnou vzájemně více podporovat, může prostředí zvýšené inflace a vysokých úrokových sazeb přetrvávat déle.

Fiskální politika dál podporuje ekonomiku navzdory vysoké inflaci

Americká ekonomika dosahuje velikosti přibližně 31 bilionů dolarů a její rozsah i diverzifikace znamenají, že ji samotná politická rozhodnutí jen obtížně zásadně naruší. Fiskální politika však může její růst významně zrychlit nebo zpomalit.

V současnosti působí spíše expanzivně. Loňský One Big Beautiful Bill Act snížil daně a zvýšil vládní výdaje. Další miliardy dolarů si vyžádala také válka s Íránem.

Část dopadů této politiky je z pohledu ekonomiky pozitivní. Nezaměstnanost zůstává nízká, akciový trh se pohybuje blízko rekordních hodnot a ceny nemovitostí rostou. Spotřebitelské výdaje se zvyšují, přičemž výraznou část růstu táhnou bohatší domácnosti, které vlastní nemovitosti a investují na finančních trzích.

Velmi silné zůstávají také podnikové investice. Technologický sektor má jen v letošním roce vydat přibližně 1 bilion dolarů na infrastrukturu spojenou s umělou inteligencí.

Silná ekonomická aktivita má ale i druhou stranu. Ropa, cla a rozmach umělé inteligence v poslední době zvýšily inflační tlaky, přičemž růst cen se nad 2% cílem Fedu drží prakticky celé desetiletí.

V prostředí téměř plné zaměstnanosti a nadprůměrného růstu cen může další fiskální stimul ekonomiku dále přehřívat. V takové situaci vláda podporuje poptávku právě v okamžiku, kdy se ji centrální banka snaží prostřednictvím vyšších sazeb omezovat.

Podobná expanzivní politika přitom nemusí být vždy chybná. V letech 2020 a 2021 reagovala americká vláda na pandemii rozsáhlými stimuly, které měly kompenzovat problémy v dodavatelských řetězcích a rychle snížit mimořádně vysokou nezaměstnanost.

Vedlejším důsledkem byl nejsilnější růst inflace za čtyři desetiletí, současně ale prudce klesla nezaměstnanost, která během pandemie vystoupala na nejvyšší úroveň od Velké hospodářské krize.

Dnes je situace odlišná. Trh práce není ve stavu hluboké krize a ekonomika nepotřebuje stejný rozsah podpory jako během pandemie. Další fiskální expanze proto může mít podstatně silnější dopad na ceny než na zaměstnanost.

Rozpočtové škrty a vyšší daně zůstávají politicky obtížné

Hlavním problémem je omezená ochota politiků přijímat opatření, která by rozpočtové deficity skutečně snížila. Omezení výdajů nebo zvýšení daní je politicky nepopulární a může krátkodobě zpomalit ekonomiku.

Poslední období, kdy se americké vládě podařilo dostat hospodaření pod kontrolu, přišlo na konci 90. let. V roce 1998 byl federální rozpočet vyrovnaný a vláda poprvé od roku 1969 utratila méně, než vybrala.

Tento vývoj se obrátil v roce 2001 po schválení daňových škrtů a Spojené státy se od té doby k trvalému vyrovnanému hospodaření nevrátily.

V posledních letech se zároveň na obou stranách amerického politického spektra prosadila politika, která preferuje opatření podporující domácnosti a ekonomiku před výraznější fiskální konsolidací.

Donald Trump během své první prezidentské kampaně v roce 2016 sliboval úplné splacení amerického státního dluhu během osmi let. Dluh však místo toho dál rychle rostl.

Na začátku druhého funkčního období vzniklo Ministerstvo vládní efektivity, jehož cílem bylo výrazně snížit výdaje. Skutečné úspory ale představovaly pouze malou část původně deklarovaného cíle jednoho bilionu dolarů.

Následně administrativa spolu s republikánským Kongresem přijala imigrační a daňový zákon, který má podle odhadu Kongresového rozpočtového úřadu během deseti let zvýšit americký dluh o 4,7 bilionu dolarů.

Administrativa zároveň navrhuje přibližně 40% zvýšení ročních obranných výdajů na 1,5 bilionu dolarů.

To vše přichází v době, kdy americký státní dluh překročil hranici 40 bilionů dolarů. Přesto se zatím neobjevuje dostatečná politická shoda na výrazném omezení deficitů.

Možnou alternativou by bylo zvýšení daňových příjmů. Trump se občas připojuje k demokratům v debatě o vyšším zdanění bohatých domácností, zatím ale neprojevil výraznější snahu takovou politiku skutečně prosadit. Pro demokraty by zároveň bylo obtížné získat pro podobné opatření podporu republikánů.

Výsledkem je situace, ve které jsou nejjednodušší politická opatření často zároveň ta, která mohou inflaci dále podporovat. Naopak kroky schopné dlouhodobě zlepšit rozpočtovou situaci patří k těm nejméně populárním.

Fed může inflaci brzdit, fiskální politiku ale nenahradí

Předseda Federálního rezervního systému Kevin Warsh dal jasně najevo, že boj s inflací považuje za prioritu. Pokud to bude nutné, může Fed pokračovat ve zpřísňování měnové politiky a zvýšit úrokové sazby.

Tento nástroj je však velmi široký. Vyšší sazby snižují poptávku prostřednictvím dražších úvěrů, ale současně mohou zpomalit investice a zaměstnanost.

Pro účinnější boj s inflací by proto měnová a fiskální politika měly působit stejným směrem. Pokud Fed ekonomiku prostřednictvím vyšších sazeb ochlazuje, zatímco vláda současně podporuje poptávku daňovými úlevami a vysokými výdaji, obě politiky se částečně neutralizují.

Krátkodobým důsledkem je především vysoká životní úroveň cen a dražší financování. Americká ekonomika se přitom podle současných podmínek nenachází v bezprostřední krizi.

Ekonomika i finanční sektor zůstávají zdravé, akciové trhy jsou silné a poptávka po dolarech i amerických státních dluhopisech přetrvává. Zahraniční vlády i individuální investoři jsou nadále ochotni Spojeným státům půjčovat.

Rizika by však rostla, pokud by expanzivní fiskální politika pokračovala příliš dlouho a investoři začali pochybovat o schopnosti vlády stabilizovat dluh a inflaci.

V krajním případě by dlouhodobá kombinace vysokých deficitů, vysoké inflace a rostoucích nákladů na financování mohla zvýšit riziko problémů v bankovním systému nebo měnové krize. Současná situace je od takového scénáře stále výrazně vzdálená, ale právě dluhopisový trh ukazuje, že investoři začínají fiskálním rizikům věnovat větší pozornost.

Pokud bude Washington chtít dlouhodobě snížit inflační a dluhový tlak, pravděpodobně nebude stačit pouze spoléhat na Fed. Významnou roli bude muset sehrát také fiskální politika prostřednictvím omezení výdajů, zvýšení příjmů nebo kombinace obou přístupů.

Politicky jde o obtížná rozhodnutí. Právě jejich nepopularita ale pomáhá vysvětlit, proč se Spojené státy dostaly do situace, kdy vysoké ceny vyvolávají odpor veřejnosti, zatímco hospodářská politika nadále podporuje část faktorů, které inflaci udržují.

Pro finanční trhy je výsledkem prostředí, ve kterém mohou zůstat úrokové sazby a dluhopisové výnosy zvýšené déle. Dokud investoři neuvidí přesvědčivější snahu o stabilizaci cen a veřejných financí, budou pravděpodobně požadovat vyšší výnos jako kompenzaci za inflační a fiskální riziko.