Čínský obchodní přebytek přestává být pouze ekonomickým tématem. Stále těsněji se propojuje s ambicí Pekingu získat vedoucí postavení v klíčových technologických odvětvích a kontrolovat důležité části globálních dodavatelských řetězců. Pro obchodní partnery Číny tak vzniká problém, který nelze jednoduše vyřešit tradičními cly nebo jinými obchodními bariérami.

Rozsah obav ukázalo poslední jednání ministrů financí skupiny G20. Mezi účastníky panovala široká shoda, že takzvané „netržní“ hospodářské politiky a rostoucí obchodní nerovnováhy představují riziko pro světovou ekonomiku. Řada vlád tvrdí, že návrat Číny k agresivnímu exportně orientovanému modelu růstu oslabuje jejich domácí průmyslovou výrobu.

Shoda však narazila na zásadní překážku. Čína s tímto hodnocením nesouhlasí a pokus o společné komuniké G20 vetovala.

Celá situace je komplikovanější také tím, že se zde prolínají dva rozdílné problémy. Prvním jsou makroekonomické nerovnováhy způsobené mimo jiné slabší čínskou domácí poptávkou a vysokým exportem. Druhým je snaha Číny získat technologickou převahu v odvětvích, jako jsou elektromobily nebo polovodiče.

Obchodní partneři Pekingu se snaží reagovat převážně prostřednictvím průmyslové politiky. Takový přístup může být vhodnější pro řešení technologické konkurence, mnohem méně však pro odstranění hlubších makroekonomických příčin čínských přebytků. Navíc ani samotná průmyslová politika zatím nedosahuje jednoznačných výsledků.

Exportní model se po problémech realitního trhu znovu dostal do popředí

Stížnosti na obchodní nerovnováhu a údajně neférovou konkurenci ze strany Číny nejsou nové. Bohaté země obecně a Spojené státy zvlášť na tyto problémy upozorňují již od začátku tohoto století. V průběhu 20. let se však situace změnila.

Propad čínského realitního sektoru a oslabení domácí poptávky přiměly Peking ještě výrazněji podporovat exportně orientovaný hospodářský růst.

David Lubin z think-tanku Chatham House upozorňuje, že období, kdy čínský export rostl rychleji než celosvětový dovoz, se objevovala i v minulosti. Rozdíl se však následně zpravidla zmenšil, protože se zotavila domácí čínská poptávka a absorbovala větší část produkce.

Od začátku 20. let je situace odlišná. Růst čínského exportu ve srovnání s růstem světového dovozu zaznamenal výrazný a především dlouhodobější vzestup. Čína tak produkuje stále více zboží, které následně směřuje na zahraniční trhy.

Čínský vicepremiér Che Li-feng opakovaně hovořil o potřebě zvýšit spotřebu. Praktická politika vlády se však místo výraznější podpory domácí poptávky přiklonila k dalším investicím do technologických inovací na straně nabídky a do infrastruktury.

Právě zde se makroekonomický problém začíná prolínat s technologickou strategií. Čína neusiluje pouze o udržení růstu prostřednictvím exportu. Současně vede intenzivní kampaň za získání silnějšího postavení na světových trzích v oblastech, jako jsou elektromobily a polovodiče.

Obchodní přebytky tak podle Lubina Peking stále více vnímá jako doplněk ke kontrole globálních dodavatelských řetězců a strategicky důležitých technologických míst.

Samotný obchodní přebytek přitom není nutnou podmínkou technologického prvenství. Spojené státy byly po desetiletí v čele globálního technologického vývoje, přestože současně vykazovaly obchodní deficity. Čínský přístup však stále více naznačuje přesvědčení, že exportní síla a technologická dominance se mohou vzájemně podporovat.

Cla nedokážou odstranit všechny čínské konkurenční výhody

Spor o označení čínské politiky za „netržní“ připomíná debaty, které se vedly už před deseti lety. Tehdy probíhal dlouhý diplomatický a právní konflikt ve Světové obchodní organizaci ohledně toho, zda má být Čína označována za „netržní ekonomiku“.

Takové označení bylo důležité mimo jiné proto, že například Evropské unii usnadňovalo zavádění ochranných antidumpingových cel. EU nakonec problém vyřešila tím, že ve své legislativě na ochranu obchodu jednoduše zrušila rozlišování mezi tržními a netržními ekonomikami.

Tento krok ale současně ukázal, jak obtížné je čínský ekonomický model jednoznačně kategorizovat a reagovat na něj tradičními nástroji obchodní politiky.

Dobře je to vidět na automobilovém průmyslu. Americký ministr financí Scott Bessent charakterizoval čínskou automobilku BYD (BYDDY) tvrzením, že vyrábí nejlepší automobil za 70 000 dolarů, který lze koupit za 35 000 dolarů. Výrok má poukazovat na obrovskou cenovou výhodu čínského výrobce.

Rozdíl v nákladech ale nelze vysvětlit pouze státní podporou. Konzultační společnost Rhodium Group odhaduje, že subvence představují jen přibližně 5 % nákladové výhody BYD oproti vozům Tesla (TSLA) vyráběným v Číně.

Velká část zbývající výhody pochází ze skutečně nízké nákladové základny, která vznikala během let mimořádně intenzivní konkurence na čínském domácím trhu. Jednoduché zavedení cel proto nemusí tuto konkurenční výhodu zásadně odstranit.

Podobnému problému čelí Evropská unie, která se snaží připravit na intenzivnější soupeření s čínským průmyslem. Evropská obchodní politika byla v minulosti výrazně ovlivňována zájmy automobilového sektoru. Volkswagen (VWAGY), který tradičně podporoval otevřený obchod, však nyní sám ztrácí pracovní místa a vyzývá k přijetí obchodních opatření proti Číně.

Evropská unie přitom čelí protivníkovi, který je připraven aktivně bránit své zájmy. Peking nedávno oznámil, že zabrání EU ve shromažďování informací na čínském území, pokud mají být tyto informace využívány při oficiálním vyšetřování čínských subvencí.

Technologická dominance mění význam čínského přebytku

Vyřešit současnou situaci čistě prostřednictvím makroekonomické koordinace je stejně obtížné. Spojené státy nemohou příliš přesvědčivě tvrdit, že chtějí snižovat globální nerovnováhy, pokud současně prostřednictvím daňových škrtů a vyšších výdajů dále zvyšují vlastní fiskální deficit.

Stejně problematická je možnost širší mezinárodní dohody s Čínou. Peking obecně nechce být na mezinárodních fórech izolován, zároveň se však silně brání připojení ke konsenzu, který by byl namířen proti jeho současnému hospodářskému modelu.

Podpora exportu měla pro Čínu dlouhodobě především dva základní cíle – hospodářský růst a zaměstnanost. V posledních letech však získává další rozměr. Exportní síla se stále více propojuje s ambicí demonstrovat a upevňovat technologickou převahu.

Právě tato kombinace komplikuje reakci ostatních ekonomik. Pokud by byl problém pouze makroekonomický, řešením by mohla být větší čínská domácí spotřeba a menší závislost na zahraniční poptávce. Pokud by šlo výhradně o technologickou konkurenci, ostatní země by mohly reagovat vlastní průmyslovou politikou, investicemi a podporou strategických odvětví.

Ve skutečnosti se ale oba problémy překrývají. Čína současně podporuje obrovskou výrobní kapacitu, exportuje její produkci na světové trhy a buduje silné pozice v technologicky významných sektorech. Obchodní partneři proto čelí modelu, který spojuje exportně orientovaný růst s úsilím o kontrolu klíčových technologií a dodavatelských řetězců.

Tradiční obchodní opatření mohou část tlaku zmírnit, nedokážou však jednoduše odstranit konkurenční výhodu, která nevychází pouze ze subvencí. Stejně tak průmyslová politika zaměřená na posílení domácích technologických kapacit sama o sobě neřeší makroekonomickou nerovnováhu způsobenou slabší čínskou spotřebou a vysokou produkcí.

Čínský obchodní přebytek proto získává stále výraznější geopolitický charakter. Už nejde pouze o otázku toho, kolik Čína vyváží a kolik dováží. Stále důležitější je, co vyváží, jakou pozici tím získává a které části globální ekonomiky může díky své výrobní a technologické síle ovlivňovat.