Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan používá kulturu jako mocenskou páku během své dvacetileté vlády. Udělal z osmanské minulosti divadlo, využíval památky a televizní pořady, aby shromáždil své voliče. Jeho odpůrcům kultury hrozí cenzura nebo vězení. Od přeměny Hagie Sofie zpět na mešitu až po populární televizní dramata, která Erdoganův diskurz zasadila do antického věku, prezident přeorientoval tureckou národní kulturu a podpořil nostalgické oživení osmanské minulosti.
Tyto volby naznačují, že skutečným motorem Erdoganovy kulturní revoluce může být spíše nacionalismus než náboženství. Jeho oslavy osmanské minulosti jdou ruku v ruce s nacionalistickými snahami nesouvisejícími s islámem. Řada kulturních osobností zůstává uvězněna a zahraničním archeologickým týmům byla odebrána povolení. Rozšířila se autocenzura.
Pokud Erdogan v neděli vyhraje druhé kolo voleb, jeho neo-osmanismus přežije nejsilnější zkoušku za posledních dvacet let. Ale ať už vyhraje, nebo ne, existují protivětry, proti nimž se žádný kulturní nacionalismus nemůže postavit. Osmané ho nakonec nezachrání.
