Boj o kontrolu nad Hormuzským průlivem se stal jedním z hlavních ohnisek války s Íránem. V posledních měsících Spojené státy i Írán opakovaně tvrdily, že mají v této strategicky významné oblasti navrch. Protichůdná prohlášení obou stran přitom vytvářela značnou nejistotu ohledně toho, kdo ve skutečnosti dokáže ovlivňovat pohyb lodí přes tuto klíčovou námořní trasu.

Současná situace však ukazuje na výrazný posun. Spojené státy prostřednictvím svého námořnictva posilují svou pozici, zatímco Írán přichází o část kontroly nad průlivem. Zásadním signálem je především změna tras, které v posledních týdnech využívají lodě převážející kapalné náklady.

Více než 80 % přepravy kapalných nákladů přes Hormuzský průliv během posledních dvou týdnů využilo ománskou trasu, případně šlo o takzvané temné tranzity, které s vysokou pravděpodobností rovněž vedly touto cestou. Ománská trasa představuje přepravní koridor schválený OSN, proti jehož využívání se Írán ostře staví.

Írán přitom prohlašuje, že má průliv pod kontrolou, a zaútočil na desítky lodí, které se pokusily proplout vodní cestou podél severního pobřeží Ománu. Navzdory tomuto riziku se většina lodí v poslední době rozhodla íránské požadavky ignorovat. Plavidla využívají alternativní trasu s příslibem ochrany ze strany amerických námořních sil.

Lodní doprava se přesouvá k Ománu

Současné rozložení dopravy představuje výraznou změnu oproti situaci před pouhým měsícem. Tehdy nebyla na ománské trase pozorována prakticky žádná lodní doprava. Nyní se však podstatná část provozu přesunula právě sem, což omezuje schopnost Íránu prosazovat vlastní pravidla pro průjezd Hormuzským průlivem.

Výrazné omezení provozu na trase preferované Íránem má také přímý dopad na jeho možnost vybírat od projíždějících lodí poplatky. Írán je přitom na jaře skutečně vybíral.

Situaci tento týden změnilo vypršení memoranda o porozumění mezi Spojenými státy a Íránem. Teoreticky tak Írán znovu získal možnost začít poplatky za průjezd vybírat. Dostupná data však naznačují, že se mu to zatím nedaří. Státy Blízkého východu nejsou ochotné íránským požadavkům vyhovět a využití ománské trasy pro ně představuje způsob, jak se jim vyhnout.

Významnou roli v přepravě ropy hrají také Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Tyto země si pronajaly velmi velké ropné tankery známé jako VLCC, které patří mezi největší plavidla svého druhu. Tankery přepravují ropu z Perského zálivu přes Hormuzský průliv a následně ji mimo nebezpečnou oblast v Ománském zálivu překládají do tankerů zákazníků.

Tento způsob přepravy umožňuje producentům dostávat ropu přes kritickou oblast navzdory pokračujícímu konfliktu a riziku íránských útoků. Současně však komplikuje přesné sledování skutečného objemu přepravy.

Část tankerů se pohybuje bez zapnutých transpondérů

Plavidla se kvůli snaze vyhnout íránským útokům uchylují k vypínání transpondérů, někdy dokonce na několik týdnů. Vzniká tak takzvaný temný provoz, který je výrazně obtížnější sledovat běžnými metodami.

Některá z těchto plavidel lze zachytit pomocí satelitů, tradiční systémy sledující pohyb lodí však mají podstatně větší problémy vytvořit kompletní obraz provozu. Právě tato skutečnost může vysvětlovat rozdíly mezi některými odhady přepravy ropy přes Hormuzský průliv.

Spojené státy mají díky výrazné vojenské přítomnosti na moři lepší přehled o lodích proplouvajících oblastí a uvádějí výrazně vyšší čísla přepravy ropy, než jaká dříve naznačovaly tradiční odhady.

Americký ministr energetiky Chris Wright minulý týden uvedl, že kombinovaný objem ropy přepravované přímo přes průliv a po trasách vedených kolem této vodní cesty dosahoval během jednoho týdne přibližně 15 milionů barelů denně. To už se výrazně přibližuje průměru před válkou, který činil přibližně 20 milionů barelů denně.

Pokud americké údaje odpovídají skutečnému rozsahu přepravy, znamenalo by to, že se značné množství ropy navzdory konfliktu opět dostává z Perského zálivu dál k odběratelům. Zároveň by to ukazovalo na oslabení schopnosti Íránu odrazovat tankery od průjezdu oblastí.

Úplnou kontrolu nad průlivem nemá ani jedna strana

Americký prezident Donald Trump v pondělí prohlásil, že Spojené státy mají nad průlivem „úplnou kontrolu“. Podobné tvrzení během konfliktu zopakoval již několikrát, situace v oblasti je však složitější.

Pokračující íránské útoky a skutečnost, že objem přepravované ropy stále zůstává pod úrovní před válkou, ukazují, že Spojené státy Hormuzský průliv plně nekontrolují. Z dostupných informací ovšem současně vyplývá, že úplnou kontrolu nemá ani Írán.

Íránská strategie navíc nemusí být založena výhradně na snaze fyzicky kontrolovat každé plavidlo. Významnou roli hraje odstrašení, které má dopravce přimět ke změně chování. Írán je stále schopen představovat dostatečnou hrozbu na to, aby ovlivňoval způsob, jakým tankery oblastí proplouvají.

Pokud se však přes průliv skutečně daří přepravovat takové množství ropy, jaké uvádějí Spojené státy, schopnost Íránu odrazovat lodě od průjezdu je slabší než před jedním či dvěma měsíci. Vývoj lodní dopravy a rostoucí využívání ománské trasy tak naznačují, že rovnováha kontroly nad strategickou vodní cestou se postupně mění.

Situaci dále komplikuje diplomatické jednání mezi Ománem a Íránem. Obě země diskutují o obnovení svobody plavby přes Hormuzský průliv bez účasti Spojených států, což se setkalo s nelibostí Donalda Trumpa. Zatím není jasné, jak tato jednání ovlivní přepravu ropy ani budoucí rozložení kontroly nad vodní cestou.

Současný stav proto nelze jednoduše popsat jako úplné vítězství jedné strany. Spojené státy dokázaly posílit pohyb lodí přes oblast a většina přepravy se přesunula na trasu, kterou Írán odmítá. Teherán zároveň nadále disponuje schopností útočit na plavidla a ovlivňovat jejich chování. Vývoj posledních týdnů však ukazuje, že Írán ztratil významnou část kontroly nad Hormuzským průlivem, kterou měl ještě před měsícem či dvěma.