Rubio zahájil svůj projev ujištěním, že Evropa a Spojené státy tvoří historickou alianci, která „zachránila a změnila svět“, a opakovaně zdůrazňoval, že obě strany jsou součástí jedné civilizace – západní civilizace. Tato slova zněla evropskému publiku uklidňujícím dojmem v době války na Ukrajině a pokračující konfrontace s Ruskem.

Za touto rétorikou se však skrývá hluboký rozpor. Zatímco Evropa i Amerika mají zájem působit jednotně a spolupracovat na praktických krocích, jejich představa o tom, co západní civilizace znamená, se zásadně liší. Nejde o marginální filozofickou debatu, ale o samotné základy transatlantického partnerství a o to, jaké hodnoty jej mají do budoucna formovat.

Dvě odlišné interpretace západní civilizace

Při pozorném čtení Rubiova projevu je zřejmé, že nešlo pouze o potvrzení stávajícího spojenectví. Nabídl Evropě nový typ aliance, která se nemá opírat jen o vojenskou spolupráci nebo obnovu tradičních průmyslových odvětví, ale o společný projekt „nového západního století“. V jeho pojetí má být tato aliance zaměřena na obnovení dominance Západu a na uvolnění „tvůrčího ducha“ k prosazení společných zájmů.

Problémem je, že Rubio opakovaně naznačoval velmi úzké vymezení toho, co považuje za „západní“. Jeho jazyk akcentoval bílé, křesťanské a nacionalistické pojetí identity, které implicitně rozděluje svět na Západ a ostatní. Evropě tak nebyla nabízena spolupráce založená na univerzálních principech, ale výzva k účasti na civilizačním projektu definovaném kulturně a etnicky.

Právě zde se objevuje zásadní evropská výhrada. Jak poznamenal jeden německý pozorovatel krátce po projevu, Spojené státy přece nevznikly jako civilizační projekt, ale jako výsledek revolucí, které se opíraly o univerzální hodnoty. Americká a francouzská revoluce nebyly vedeny snahou o nadvládu jedné civilizace, ale požadavky na práva, svobodu, rovnost a samosprávu. Tyto ideály byly sice původně omezeny na úzkou skupinu obyvatel, ale jedním z charakteristických rysů západních dějin je postupné rozšiřování těchto práv na stále širší okruh lidí.

Evropská odpověď: hodnoty místo identity

Evropští lídři Rubiovu výzvu k jednotě přijali, ale jeho civilizační interpretaci odmítli. Místo toho zdůraznili hodnoty, které podle nich tvoří skutečný základ transatlantické spolupráce. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen vystoupila s projevem, který byl v mnoha ohledech evropskou obdobou deklarace nezávislosti. V době, kdy si Spojené státy připomínají 250 let od vlastní deklarace, vyzvala Evropu k posílení nezávislosti „ve všech dimenzích, které ovlivňují naši bezpečnost a prosperitu“.

Zároveň však zdůraznila, že cílem této nezávislosti není izolace, ale ochrana míru a svobody – hodnot, za které dnes bojuje Ukrajina a které mají podle ní zůstat trvalým posláním Evropy. Podobně německý kancléř Friedrich Merz akcentoval svobodu a suverenitu Evropy, tentokrát v rámci silné a efektivní Evropské unie, nikoli kontinentu rozdrobeného na soupeřící národní státy.

Britský premiér Keir Starmer hovořil o nutnosti bránit společné hodnoty – svobodu, demokracii a právní stát. Francouzský prezident Emmanuel Macron se připojil výčtem evropských úspěchů, mezi nimiž jmenoval mír, prosperitu a vysokou míru rovnosti. Všichni tito lídři tak reagovali nikoli na civilizační výzvu, ale na hodnotový rámec, který má být podle nich základem evropské identity i transatlantického partnerství.

Univerzální hodnoty versus civilizační blok

Rozdíl mezi oběma přístupy je zásadní. Americká politická tradice, symbolicky zosobněná Thomas Jefferson, stavěla vznik státu na „samozřejmých pravdách“ – rovnosti lidí a jejich právu na život, svobodu a usilování o štěstí. Tyto hodnoty poskytly morální legitimitu vzniku nové země.

Evropská unie naopak představuje jiný historický experiment. Jak zdůraznil Macron, jde o radikálně originální politickou konstrukci, která dokázala institucionalizovat mír prostřednictvím ekonomické provázanosti a sdílené suverenity. Není to projekt dominance, ale snaha zabránit návratu konfliktů, které Evropu v minulosti ničily.

Zatímco Rubiovo pojetí směřuje k obrazu „bílého Západu proti zbytku světa“, evropská interpretace se opírá o pluralismus, toleranci a univerzální platnost hodnot. Právě tato kombinace podle evropských lídrů nabízí přesvědčivější a udržitelnější základ pro spolupráci v globalizovaném světě.

Spor o význam západní civilizace tak není akademickou debatou, ale střetem dvou vizí. Jedna zdůrazňuje identitu, moc a dominanci, druhá klade důraz na hodnoty, práva a spolupráci. A právě tato volba určí, zda transatlantické spojenectví zůstane projektem otevřeným světu, nebo se promění v exkluzivní civilizační blok.